Zamyšlení

Pro někoho bude možná překvapením, že v tomto článku nalezne nápady a postřehy, které mu nejsou cizí, že s nimi souhlasí a navíc by je rád i podpořil, kdyby... Ano, zvyk je železná košile. Strach ze změny přichází automaticky pokaždé, když máme udělat jiné rozhodnutí než to, o kterém si myslíme, že jej všichni očekávají. Jenže, kdy najít odvahu věci posunout dál, když ne právě teď?

Všechny škarohlídy chci dopředu uklidnit. Nikdo z nás, z party lidí, která se rozhodla obec zkrášlit, zvelebit a dostát všem možným slibům, které jste doposud dostali, nestojí o velké změny. Ba právě naopak, chceme z Všestar, Menčic a Vávrova vytvořit místo, kde budeme všichni rádi žít, nejen přespávat či věnovat se pouze svojí zahradě. Za zdí vlastní parcely totiž nejsou lvi, je tam další kus našeho já. To, jak vypadá zahrádka, dozajista osloví naše návštěvy, rodinné příslušníky či kamarády. Ale to, jak vypadá její okolí, vypovídá o nás všech. 

Hovoří to řečí, ve které nelze nepostřehnout náznaky jistého sebeuzavření, odevzdanosti a nezájmu. Kdo někdy šel pěšky na vlak do Strančic, na hřbitov anebo jen tak brouzdal mezi jednotlivými domy, ví naprosto přesně, o čem tu píši. Ale upřímně, nedivím se, že hodně lidí rezignovalo a nemá chuť věnovat svůj čas na zvelebování obce mimo hranice svého pozemku, když obec není schopna věnovat alespoň morální podporu, když už ne materiální pomoc. Pár statečných, kteří se víceméně na vlastní náklady snaží obecní pozemky udržovat a zkrášlit, protože to prostě chtějí mít okolo sebe hezké, pak působí spíše jako jako Don Quichottové v boji s větrnými mlýny. Je deprimující, když pracujete na obecním, ale zjistíte, že obci je to úplně jedno.

Rozhlédněme se kolem sebe. Žijeme ve víceméně přátelském sousedství nových a starých domů. Poklona všem starousedlíkům, kteří přijali nové obyvatele mezi sebe. Někde to možná trochu skřípe a naopak jinde skvěle funguje. Je nás v obci téměř 700 obyvatel a sousedské spory tu byly a budou. Je však na nás zkusit je co nejvíce eliminovat a najít co nejpříjemnější způsob jejich vyřešení.

Všestary, Menčice i Vávrov mají obrovskou šanci stát se ukázkou toho, jak může vypadat český venkov, který odolal nemoci, nazvěme ji "neřízená výstavba". Stačí se podívat jen o kousek dál, Jesenice, Vestec, Kocanda atd. byly před pár lety podobnými vesničkami, v tuto chvíli zápasí se stavebními uzávěrami, přecpanými silnicemi, nedostatkem kulturního zázemí. Ano, sem se jezdí opravdu jen přespávat a ráno zase do práce do Prahy. Bolí mě u srdce, když vidím, jak se obec za tichého nesouhlasu téměř všech obyvatel bez mrknutí oka mění z malebné vesničky v satelitní městečko. A to není poprvé, kdy ani netušíme, co se vlastně v kuchyni zastupitelstva "uvařilo". Informační noviny přestaly pomalu vycházet, vývěska zeje informační samotou a webové stránky obce doslova pláčí po jakýchkoliv textech, aktualizaci nebo alespoň fotogalerii.

My jsme si řekli ne. Nechceme, aby se z našich vesnic stala podobná divočina simulující život ve městě. Není pozdě, je jen nejvyšší čas. Nechceme, aby se každý, kdo našimi vesnicemi projíždí, ušklíbnul, co že je to za hroznou náves. A už vůbec netoužíme po tom, aby staří i mladí hazardovali se svým životem v rámci silnic, u kterých chybí chodníky, přechody a zklidněná doprava. Naopak je naším záměrem rozšířit školku pro děti, zkrášlit náves, vysázet aleje podél cest, umožnit přístup na obecní sportoviště pro všechny, zajistit podmínky pro vznik pořádné hospody, vytvořit plnohodnotnou hasičskou jednotku, protože hořet může i u vás, a to kdykoliv, podpořit drobné živnostníky v obci a hlavně, komunikovat s vámi, občany. A to vše dříve, než se začnou pomalu uzavírat kohoutky dotací z evropských fondů, a ta doba je již nevyhnutelně za dveřmi. Ptáte se, proč jsou jiné vesnice krásné a malebné? Měli několik lidí, kteří věděli, kde požádat o peníze a současně přiložit ruku k dílu. Každý z vás má jistě hromadu nápadů, co by naše obce potřebovaly. Chceme vás slyšet, chceme o nápadech vědět, chceme je společně s vámi realizovat.

Někdy mám pocit, že nás přestalo zajímat, kdy bude hotové to, co požadujeme. Spokojíme se jen se slibem, že někdy to bude a že to za nás někdo udělá. Jistě, ptám se, ale kdy?

Nechceme čekat. Chceme začít plnit sliby a měnit vzhled vesnice a přístup k jejím obyvatelům okamžitě. Vždyť hodně se dá zvládnout jen pouhou vůlí a odhodláním věci posunout dále, nejsou nutné statisícové rozpočty ani velká gesta.

Novinky

Přihlaste se k odběru vybraných aktualit, termínů akcí a brigád! Zadejte vaši emailovou adresu a potvrďte na ODESLAT: