Jedna rychlá osobní :o)

Dnes ráno jsem, jako vzorný občan, rozhodl vhodit svůj kartonový a papírový sběr do kontejnerů. Vědom si toho, že je konec týdne a popelnice na tříděný odpad budou tedy poloprázdné, vyrazil jsem zcela vyjímečně na náměstí s tím, že tam sběr do nádoby umístím. Ta vyjímečnost je opravdu namístě, protože jinak pravidelně vyhazuji papíry, plasty a sklo v pondělí a to jsou ve Všestarech plné nejen kontejnery, ale i jejich okolí. Našel jsem si proto na kraji Říčan sběrné místo, které celoročně zeje poloprázdnotou, hezké, uklizené, a tam pravidelně zajíždím, abych nepřetěžoval obecní nádoby.

Ne tak ale dneska. To jsem zaparkoval na náměstí, vytáhnul krabice s papírovým odpadem a štrádoval si to k popelnici. Za zády se mi mihnul stín, tak se otočím a hlasitě zdravím. Jsem vychovaný rodiči, že první, co člověk vypustí z pusy, i kdyby to měla být nadávka, je pozdravení či představení se. Ať víme kdo je kdo, že? Ještě při otočce jsem cítil oči toho druhého, jak mě pečlivě sledují, takže mi bylo jasné, že se musíme znát. A skutečně, když jsem konečně zaostřil, neboť bez brýlí to fakt není žádná sláva, byl to procházející pan starosta. Automaticky jsem očekával nějaké to pozdravení, hlavou mi dokonce prolétla myšlenka na drobný, krátký ranní pokec, jak se sluší mezi lidmi, kteří spolu ať již chtějí nebo musejí nějak spolupracovat. 

"Prosím, cože?" odpověděl jsem lehce zmrazen, neboť jsem měl pocit, že jsem se přeslechl. 

"Ty krabice musíte sešlapat!". A nic. Nic víc, a zase šel dál. Suché, strohé.

Je mi 34 let, myslím, že okolo domu máme víc než hezky uklizeno, starám se o jeho okolí i veřejné pozemky, navíc jsem vystudovaný, inteligentní. Uklízím po sobě při vyhazování papíru nejen to, co mi ulétne díky větru, ale i ty zbytky, co tam zůstaly po popelářích či po někom jiném. Popelnice za sebou zavírám, rovnám, pokud je někdo okolo rozloučím se a odjíždím. A navíc nejsem ani zaměstnanec, ani syn (tedy svého otce ano, ten jediný má vyjímku), aby na mě takhle někdo povykoval co mám a nemám dělat, obzvlášť, když je to nesmysl.

Pracovali jsme pro Asekol, to je jedna z firem, která má na starosti svoz tříděného odpadu. Sešlapaná krabice je na houby, zabírá prostor, špatně se s ní manipuluje a když se sešlapává na mokré zemi, hnije. Krabice má být totiž rozložená, nikoliv sešlapaná. Proto ji nesešlapávám, ale vždy rozkládám. Tímto dávám všem na vědomí, že mi nemusí takovýmto veřejným způsobem dávat vědět, co a jak se má dělat. Vím to. Stačí mi jen pouhá odpověď na pozdravení a případná přátelská konverzace. Nerad bych jezdil i nadále do Říčan jen proto, aby mě někdo na veřejnosti takhle hlasitě a nekulturně poučoval.

A teď se jdu věnovat sepsání reportáže ze zasedání, protože na ní jistě všichni čekáte a to co píšu výše a co jste zřejmě dočetli až sem v domění, že se dozvíte něco praktického, vás vlastně ani nemusí zajímat :o)

Jirka