Čtyři roky v zastupitelstvu. Kdo to udělá?
Nápadů, co by se ve Všestarech dalo udělat lépe, máme všichni dost. Mnohem vzácnější jsou lidé, kteří si jeden z nich vezmou na starost a dotáhnou ho až k výsledku. Právě v tom je rozdíl mezi návrhem a skutečnou prací zastupitele. Aby bylo o VŠE postaráno.
Počet hlasů není omluva. Je to závazek.
Kandidáti Naše Všestary začínají svou bilanci posledních čtyř let připomenutím, že ve volbách získaly čtyři z devíti mandátů. A dodávají, že jejich „rozhodovací možnosti zůstaly omezené“.
Jenže tahle věta nabízí dost zkreslený pohled na to, jak zastupitelstvo ve Všestarech funguje.
Zastupitelstvo není hlasovací stroj pěti lidí proti čtyřem.
Každý zastupitel má svůj názor. U jednoho tématu se shodne pět lidí, u jiného sedm nebo osm a někdy se většina skládá úplně jinak. Rozdělení pět ku čtyřem je zásadní při volbě starosty a místostarosty. Neznamená ale, že by další čtyři roky proti sobě stály dva pevné hlasovací bloky.
A už vůbec neznamená, že čtyři zastupitelé nemůžou pracovat. Možná právě naopak.
Nemusí řešit každodenní chod úřadu, smlouvy, administrativu ani dokončování velkých investic, kterým se věnuje starosta a místostarosta. Mají tak víc prostoru vzít si konkrétní témata svého programu a věnovat jim čas.
Navíc ve většině těch témat panuje napříč zastupitelstvem shoda. Lepší cesty. Hezčí veřejný prostor. Péče o zeleň. Lepší informování. Živější obec. To nejsou dvě protichůdné vize, kdy jedna skupina chce Všestary doprava a druhá doleva.
Nikdo nikomu nebrání vzít si některé z těch témat za své a začít na něm pracovat.
Ostatně víme o čem mluvíme.
Když byla Volba pro Všestary v minulosti v menšině, také jsme neměli starostu ani místostarostu. Přesto jsme pracovali na projektech obce, komunikovali dění ze zastupitelstva, jednali s okolními obcemi, pomáhali řešit školský obvod, získali dotaci na úpravu návsi a odpracovali stovky hodin při brigádách. Společně s hasiči i dalšími spolky jako jeden tým.
Ne proto, že by nám někdo přidělil funkci. Ale protože jsme chtěli, aby se obec posouvala.
A člověk se právě při takové práci učí, jak obec skutečně funguje. Jak jednat s okolními starosty a krajem. Jak připravit projekt, získat dotaci, zorganizovat práci a dovést věc k výsledku.
Na funkci starosty se nečeká. Na ni se čtyři roky připravuje skutečnou prací pro obec.
Proto je tvrzení o „omezených rozhodovacích možnostech“ v naší obci absurdní.
Otázka není, kolikrát můžou čtyři zastupitelé sami něco přehlasovat. Otázka je, co všechno můžou za čtyři roky vzít za své a udělat. Počet hlasů není argument, proč něco nejde. Je to závazek vůči lidem, kteří vám ty hlasy dali.
Kdo to udělá?
Jedna situace ze zastupitelstva vystihuje celý problém lépe než dlouhá debata.
Řešila se oprava dětského hřiště za obchodem. Nápadů bylo hodně. Co opravit, co změnit, co by se mohlo udělat. Pak přišla jednoduchá otázka starosty:
Kdo to udělá?
A bylo ticho.
Protože mezi větou „měli bychom opravit hřiště“ a opraveným hřištěm je spousta práce. Někdo musí zjistit, co je potřeba, dát dohromady lidi, nakoupit materiál, zorganizovat brigádu a zajistit, že se to opravdu stane.
Nakonec si to vzala za své zastupitelka Eva Lapešová. A přesně tak si představujeme práci zastupitele. Nepotřebovala mít pět hlasů. Stačilo říct:
Beru si to. Udělám tohle a tohle a od obce k tomu potřebuji tohle.
Obec není encyklopedie nápadů
Všestary nikdy nebyly postavené na principu „my versus oni“. Vedení obce bylo otevřené zastupitelům i občanům, kteří přišli s rozumným nápadem a byli ochotni vzít si ho za svůj.
Vezměme příklad pana Vašátka, který přišel s lavičkou u lesa. Nemusel být starostou ani zastupitelem. Měl nápad, vzal si ho za svůj a dotáhl ho. Za to mu patří velký dík!
Obec takovým lidem má pomáhat. Souhlasem, materiálem, technikou, penězi nebo administrativou podle toho, co konkrétní věc potřebuje.
Mezi větami „chceme“ a „vezmu si to na starost“ je propastný rozdíl. A od zastupitele čekáme spíš to druhé.
Co tedy znamená „udělali jsme“?
Vážíme si toho, že Naše Všestary dělají hezké akce pro děti i komunitu a za ty jim patří kredit. Sami jsme roky pořádali drakiády nebo masopust a dobře víme, kolik práce a času taková akce stojí.
Jenže pořádat komunitní akci a nést čtyři roky odpovědnost za chod a rozvoj obce jsou dvě různé věci.
Podívejme se proto na jejich vlastní čtyřletou bilanci trochu podrobněji.
Koše: prosadit neznamená automaticky vyřešit problém
Ano. Instalaci dalších odpadkových košů Naše Všestary prosazovaly.
Otázkou zůstává, zda každý z nich obec skutečně potřebovala a zda se někdo před jejich instalací zeptal lidí žijících v konkrétní lokalitě, jestli tam další koš potřebují.
Obzvlášť ve chvíli, kdy zastupitelé současně schválili door-to-door systém třídění a ve veřejném prostoru by měly přibývat další nádoby. Měli bychom opravdu víc přemýšlet, co do ulic skutečně potřebujeme přidávat.
Prosadit něco je výsledek. Ale ještě to automaticky neznamená, že je to dobré řešení.
Zeleň: co přesně znamená „přispěli jsme“?
V bilanci se dočteme, že „podpořili vznik a rozvoj komunitních záhonů“, „přispěli k osázení dopravních ostrůvků“ a „věnovali pozornost péči o zeleň a vzhledu obce“.
Jenže co to konkrétně znamená?
Komunitní záhony v podobě, v jaké se tento pojem běžně používá... tedy místo, o které se společně starají lidé a něco na něm pěstují, ve Všestarech nemáme.
A osázení dopravních ostrůvků? O jejich podobě se diskutovalo při rekonstrukci a své představy k nim měli různí zastupitelé.
Pak ale musela přijít realizace.
Nakonec ji vzal na sebe opět starosta Jech. Zajistil návrh a realizaci výsadby a bylo potřeba vyřešit i následnou péči. S tou mu pomohly zahradnice Míša a Jana, kterým za jejich práci patří veliké květinové srdce.
A právě proto je slovo „přispěli“ trochu málo.
Přispěli jak? Nápadem? Diskusí? Hlasem? Nejde o slovíčkaření. Právě na tom je vidět rozdíl mezi účastí na debatě a převzetím odpovědnosti.
Zasadit strom nebo osázet záhon je začátek. Skutečná práce pokračuje další roky.
Strom potřebuje zalévat, kontrolovat a stříhat. Záhon plít, dosazovat a udržovat. Pokud někdo řekne „tohle si vezmeme na starost“, nemělo by to po výsadbě automaticky skončit zpátky na stole obce.
Máme devět zastupitelů a jednoho úředníka.
Nemůže fungovat model, ve kterém devět zastupitelů přináší nápady a úkoly a jeden úředník se starostou či místostarostou je potom mají všechny realizovat.
Musí pracovat všichni.
Informování? Tady se bilance s realitou rozchází
Naše Všestary mezi své výsledky řadí rozvoj informačních kanálů, distribuci tištěných obecních novinek a zavedení Mobilního rozhlasu.
Jenže jejich článek se jmenuje Naše čtyři roky v zastupitelstvu.
- Mobilní rozhlas byl ve Všestarech zaváděn už v roce 2020. Ať už tehdy jeho zavedení inicioval kdokoliv, do bilance posledních čtyř let nepatří.
- V předchozím období jsme měli Střípky ze zastupitelstva... jednoduchou digitální formu, která lidem pravidelně a srozumitelně přibližovala, co se na zastupitelstvu řeší. Když tento formát skončil, nikdo z nových čtyř zastupitelů Našich Všestar si pravidelné informování nevzal za své. Přestože sami požadovali, aby obec o projektech komunikovala více.
Nakonec tuto práci znovu převzalo vedení obce. Starosta společně s Jarmilou Suchánkovou obnovili obecní časopis, který dnes tuto roli plní.
Máme tak zpátky tištěnou podobu, se kterou jsme začínali v roce 2011. Co nám naopak stále chybí, je jednoduchá pravidelná digitální informace o tom, co zastupitelstvo rozhodlo a co se v jednotlivých projektech právě děje.
A právě to ukazuje rozdíl mezi požadavkem a prací.
Říct „obec by měla lépe komunikovat“ může každý. Někdo ale musí sednout a začít to pravidelně dělat.
Participativní rozpočet. A kdo udělá to ostatní?
Dalším bodem jejich bilance je pokus o zavedení participativního rozpočtu. Myšlenka je sympatická: obec vyčlení část peněz a lidé navrhnou, na co je použít. Jenže ani tady práce nekončí nápadem.
Někdo musí připravit pravidla, prověřit realizovatelnost návrhů, připravit a komunikovat hlasování, vyhodnotit výsledky a vítězné projekty dovést k realizaci.
Pokud některý zastupitel řekne: „Beru si participativní rozpočet na starost a připravím ho od pravidel až po hlasování,“ pak se o něm pojďme bavit.
Samotné „zaveďme participativní rozpočet“ je ale pořád jen návrh. A dost možná Všestary potřebují ještě něco důležitějšího.
Nejdřív participativní práci.
Devět zastupitelů. Devět dílů odpovědnosti.
Právě proto je potřeba práci příštího zastupitelstva postavit jinak.
Ne devět lidí, kteří jednou za čas přijdou na zasedání, řeknou své nápady, odhlasují usnesení a jejich realizaci nechají na starostovi a úřadu.
Je potřeba rozdělit konkrétní odpovědnosti. Dopravu. Veřejný prostor a zeleň. Finance. Rozvoj obce. Spolky a komunitu. Komunikaci. Fungování úřadu. A další oblasti.
Ne proto, aby o nich jeden člověk sám rozhodoval. Ale aby bylo vždycky jasné, kdo téma drží, připravuje, posouvá a hlídá jeho dotažení.
A pak do práce mnohem víc zapojme i lidi.
Někdo se může starat o kus prostoru před svým domem. Jiný pomůže s cestou, zelení nebo lavičkou. Další přinese odbornou znalost, kterou obec nemá. Obec může dodat materiál, techniku, peníze nebo administrativní podporu. A všichni se budou moci vyjádřit k tématům dřív, než se rozhodne.
Tak podle nás má fungovat malá obec.
Čtyři roky se neměří počtem nápadů
Dostat před čtyřmi lety čtyři zastupitele byl silný mandát. Ale mandát zastupitele nezačíná funkcí starosty a nekončí hlasováním na zastupitelstvu.
Čtyři roky práce se neměří počtem věcí, které jsme navrhli, podpořili nebo o kterých jsme mluvili. Měří se tím, za kolik z nich jsme byli ochotni převzít odpovědnost a dostat je od nápadu až do reality.
Proto potřebujeme zastupitelstvo, ve kterém nebude devět lidí čekat, co udělá starosta.
Potřebujeme devět lidí, kteří vědí, za co nesou odpovědnost.
