11.09.2026 16:46

Kandidáti z Naše Všestary zveřejnili článek o všestarské škole. Chtějí kvalitní výuku. Stabilní školu. Bezpečnou cestu. Dost dětí. Lepší zázemí. Kroužky. Hezčí zahradu školky.

Nakonec... kdo ne? A hlavně chtějí rozhodovat podle dat, ne podle pocitů.

Výborně. Tak pojďme na ta data. Než začneme řešit, jestli je se školou něco špatně a co by se mělo změnit, je dobré nejdřív zjistit, jak to doopravdy je.

Takže jsme si ten domácí úkol za ně udělali my.

Zavolali jsme ředitelce i starostovi, prošli jsme, co se skutečně stalo, co už se řešilo a jaké možnosti obec reálně má. A teď si pojďme jednotlivé body článku projít ještě jednou.

1. Proč rodiče odcházejí s dětmi jinam?

Dobrá otázka. Odpověď zabrala jeden telefon.

Letos bylo ve školce původně 13 předškoláků. Tři dostali odklad. Jedno dítě pokračuje v individuálním vzdělávání. Dvě děti byly nespádové a jejich rodiče zvolili své spádové školy. Jedna další rodina vybrala jinou školu.

Zbylo šest dětí. A všech šest nastoupilo ve Všestarech. 

Takže skutečný výsledek? Všech šest dětí, které mohly nastoupit ve Všestarech, nastoupilo právě sem. Rodiče všestarské škole důvěru dali.

Ano, v předchozím roce některé děti jinam skutečně šly. Jedním z hlavních důvodů bylo, že rodiče chtěli dítě dát rovnou do školy, kde může bez změny budovy pokračovat i na druhém stupni. V jednom případě hrála roli možnost přípravného ročníku a následně sourozenec ve stejné škole.

To jsou normální a naprosto legitimní rozhodnutí rodičů.
Jen z nich nedělejme příběh o tom, že děti odcházejí kvůli kvalitě všestarské školy.

2. A teď si řekněme, co vlastně máme.

Školu máme zajištěnou. První stupeň doma je něco navíc.

Všestarské děti mají školní docházku dlouhodobě zajištěnou v Mnichovicích už od doby starosty Trojánka. Je to díky úzké spolupráci obcí, finanční podpoře školy a dobře nastaveným vztahům.

A k tomu my, Všestaráci máme něco, co vůbec není samozřejmé.
První stupeň přímo ve Všestarech.

Vznikl v době, kdy přibylo hodně dětí a bylo potřeba vytvořit další kapacitu. Už čtyři roky tak mohou nejmladší děti chodit do školy doma místo každodenního dojíždění.

Některý rodič dá dítě raději rovnou do velké školy. Jiný je rád, že ho má první roky pár minut od domova. Obojí je v pořádku. Ale výchozí situace je jednoduchá:

Školu máme v Mnichovicích. A navíc máme dnes komfort, který řada obcí nemá... první stupeň přímo doma. 
Byla by škoda z jeho existence dělat problém.

3. Chceme delší nájem.

Ano. To by bylo lepší. A není to nový nápad.

Současná školní budova je pronajatá vždy na jeden rok. Delší smlouva by samozřejmě přinesla větší pocit jistoty rodičům a škole by umožnila lépe plánovat.

Jenže to není nový nápad.

O delší smlouvě se s majitelkou jednalo už dříve. Ví o tom každý, kdo se v posledních letech zajímal o dění v zastupitelstvu. Současná roční smlouva je podmínka, za které majitelka svůj majetek pronajímá. Je to její majetek a je naprosto legitimní, že nad ním chce mít kontrolu.

Škola za těchto podmínek funguje už čtvrtým rokem. A hlavně: Nepleťme dvě věci dohromady. Délka nájmu jedné budovy není totéž jako jistota školní docházky. Děti ze Všestar mají školu zajištěnou na 15 let.

Roční smlouva může u rodičů pochopitelně vyvolávat otázky. Třeba jestli bude první stupeň za dva nebo tři roky stále ve stejné budově. To je v pořádku.

Není to ale otázka, jestli budou mít všestarské děti zajištěnou školu. Tu zajištěnou mají.

4. Malá škola, velká škola, malotřídka…

Tahle část umí znalce nazvednout ze židle.

Tady se totiž smíchala jablka s hruškami. 
Velikost školy není totéž jako způsob výuky.

Společná výuka dětí různých ročníků není nějaká nouzová porucha systému, ke které škola „sklouzne“, když nemá dost dětí.

Je to způsob vzdělávání, který má svoje výhody. Děti různého věku spolupracují, mladší se učí od starších, starší si při pomoci mladším znalosti upevňují a děti jsou vedené k větší samostatnosti.

A není to jen hezká teorie. Výzkumy smíšených a vícevěkových tříd neukazují, že by takový způsob výuky sám o sobě zhoršoval studijní výsledky. Výzkum vzájemného učení dětí různého věku navíc ukazuje pozitivní dopad na výsledky mladších i starších dětí.

A pak je tu úplně jiná otázka:
Co nabízí malá škola a co velká?

Ano, velká škola má více učitelů, odborné učebny, větší vrstevnickou skupinu a širší nabídku. Proto je velká. Malá škola nabízí něco jiného. Malý kolektiv. Individuálnější přístup. Děti se znají. Učitelé je znají. A škola je pár minut od domova.

Výuka přitom není nějaký všestarský ostrov. Škola navazuje na tematické plány Mnichovic, angličtina začíná od první třídy, informatika od třetí a každá třída má interaktivní tabuli, notebooky i tablety pro výuku.

Nesrovnávejme nesrovnatelné.

A hlavně nezkoušejme z malé všestarské školy dělat malé Mnichovice.
Udělejme co nejlepší Všestary.

5. Chybí zázemí pro tělocvik, kroužky a další aktivity.

Dobře. Co konkrétně chybí?

Naše škola stojí v parku.

Děti otevřou dveře a jsou mezi stromy. Pro pohyb, hry, výuku venku a kontakt s přírodou mají prostředí, které by jim mohla závidět nejedna velká městská škola. Tak ho využijme.

Chybí krytý prostor pro pohyb?
Postavme v parku velký polní stan.

Děti dostanou úplně jiný prostor pro pohyb, hry, výuku i další aktivity než další místnost v kamenné budově.

Chceme víc kroužků?

Tady je odpověď ještě jednodušší. Škola i školka je nabízejí. Některé se nakonec neotevřou ne proto, že by je škola neuměla zajistit, ale protože se nepřihlásí dost dětí.

A podobné je to s pohybem. Děti mají plaveckou výuku, gymnastiku v tělocvičně a od druhého pololetí bude škola využívat také sportovní prostory Sokola Strančice. Škola nabídla i lyžování a když nevyšel pobytový lyžařský výcvik, našla náhradní pětidenní variantu na Monínci.

Takže problém není v tom, že by škola nic nenabízela.
Spíš potřebujeme dost dětí, které nabídku využijí.

A jestli dětem něco konkrétního chybí, pojďme říct co. A hlavně: Co s tím uděláme?
Na hledání řešení nebylo potřeba čekat čtyři roky až do voleb.

Pojmenovat problém je snadné. Jenže je potřeba ho odpracovat.
A k tomu má mandát každý zastupitel.

6. Bezpečná cesta do školy.

Souhlas. Tak pojďme udělat další krok.

Škola má jednu obrovskou výhodu. Děti nevycházejí ze dveří rovnou na hlavní silnici.
Vycházejí do parku.

Problematické je přecházení silnice. A to se řešilo.
Možnost přechodu se prověřovala, ale kvůli technickým podmínkám v tomto místě neprošel. Přibylo výstražné značení „Pozor děti“, značení na vozovce a na žádost rodičů také figurína školačky, která byla později ukradena. Připravuje se proto výraznější označení školy. Je tím bezpečnost hotová? Není.

A tady za připomínku vlastně děkujeme. Donutila nás znovu se na místo podívat a přemýšlet, co ještě můžeme udělat. Na plot školy a parku chceme z obou směrů umístit postupnou sérii výrazných upozornění na blížící se školu.

Podobně jako návěstní desky před železničním přejezdem postupně upozorňují řidiče, že se k němu blíží. Ne jedno upozornění těsně před školou. Několik po sobě.

ZPOMALTE. BLÍŽÍTE SE K DĚTEM.

Když technicky nejde jedno řešení, hledáme jiné. A tohle si také sami uděláme.
Jedno je přání. Druhé je práce. A to čeká každý občan od svého zastupitele.

7. Rozhodujme podle dat, ne podle pocitů.

Výborně. Tak pojďme na data.

V roce 2021 se v Česku narodilo 111,8 tisíce dětí.
V roce 2025 už jen 77,6 tisíce.
Za čtyři roky pokles o 31 %.

Rok 2025 byl navíc rokem s nejnižším počtem narozených dětí za celou historii statistického zjišťování. Takže ano. Než se rozhodneme pro novou školu, musíme vědět, kolik dětí ji bude skutečně potřebovat a co taková investice bude pro obec znamenat. 

Mimochodem drobné upřesnění k tomu, kdo „inicioval studii“.

Myšlenku školy u fotbalového hřiště načrtl Jaromír Jech už před osmi lety. Zastupitelstvo se v rámci diskuze nad školou shodlo, že má smysl ji prověřit a Mirek Hofman následně poptal projektanty pro předprojektovou přípravu. Prvním úkolem bylo zjistit hlavně jedno: jestli se tam škola vůbec vejde.

Teď je potřeba jít dál a do zadání dostat právě demografii, skutečnou potřebu školy i ekonomiku jejího provozu. Protože otázka není:
„Chceme vlastní novou školu?“

Ale: 
„Budeme ji opravdu potřebovat?“

A pokud ano, přemýšlejme o multifunkční budově, která může dnes sloužit dětem a za dvacet nebo třicet let třeba úplně jiné potřebě obce. To je přemýšlení řádného hospodáře.

8. Školka prý nemá koncepčně řešenou zahradu.

Tak jsme se podívali, co jí vlastně chybí.

Existuje starší návrh zahrady z doby před současnou ředitelkou. Od té doby se zahrada postupně rozvíjí a řada věcí už na ní vznikla. Je na ní skluzavka, smyslový chodník, záhony, herní prvky, altán pro venkovní výuku a nahoře dokonce slepice. Nečeká na volební plán.

A pak je tu požadavek na zeleň a stín. 
Tady je dobré znát jednu drobnost.

Stín tam nechyběl kvůli chybějící koncepci. Stín tam byl. Pak přišla vichřice.

Vzrostlé stromy zahradu stínily. Letošní bouře však jejich koruny výrazně poškodily. Stromy se kontrolují, ošetřují a řeší se jejich postupná náhrada. A školka si už mezitím řeší i samotné zastínění.

Má představu o stínicím prvku, který by chtěla na zahradu doplnit a existují i další možné varianty. Takže ani tady nestojíme před problémem, který čtyři roky nikdo neviděl a teď ho konečně někdo objevil.

Problém se stínem vznikl po vichřici. A řešení už se hledá.

A když už jsme se ptali na skutečné problémy, větším tématem než „chybějící koncepce zahrady“ je bezprostřední blízkost zemědělské výroby... prach, postřiky a provoz těsně vedle školky.

Tohle je věc, kterou mělo smysl ty čtyři roky řešit.

9. Škola by měla být víc vidět.

Ano. Určitě... takže co pro to kdo udělal?

Škola by měla lépe komunikovat směrem ven. Ukázat rodičům, co nabízí a proč může být malá škola pro jejich dítě skvělá volba.

Ani tady nezačínáme od nuly. Škola informace zveřejňuje, pořádá dny otevřených dveří a rodičům nabízí řadu aktivit. Problém je spíš v tom, že se k rodičům informace ne vždy dostanou.

A nemusíme končit na hranici Všestar. Už dnes máme ve škole dítě ze Strančic. Jeho rodiče školy velmi pečlivě vybírali. A vybrali tu naši. Děkujeme!

Tak pojďme do Strančic. Do okolních obcí. Vytiskněme jednoduché letáky. Ukažme školu na sociálních sítích a v obecní komunikaci. Pozvěme rodiče dovnitř. Nečekejme, že si každý sám najde web školy.

Máme obavu, že bude dětí málo?
Tak udělejme něco pro to, aby jich bylo víc.

Na to nepotřebujeme studii.
Stačí zastupitel, který se zvedne a udělá to.

Kdo by to nechtěl?

Kvalitní škola. Bezpečná cesta. Spokojení rodiče. Dostatek dětí. Kroužky. Dobré zázemí.
A právě tady je podle nás problém podobných seznamů.

Většinu z toho už máme.

Máme školu, která funguje. Máme možnost mít nejmladší děti první roky doma. Máme učitele, se kterými jsou rodiče spokojení. Máme školu v parku. Máme zajištěnou návaznost v Mnichovicích. To neznamená, že není co zlepšovat. Právě naopak.

Otázka je, jak to uděláme ještě lepší.

• Když nejde přechod, hledáme jiné řešení.
• Když škole chybí propagace, začneme ji propagovat.
• Když chceme kroužky, najdeme lidi, kteří je povedou.
• Když potřebujeme lepší zázemí, navrhneme, jak má vypadat.
• Když nevíme, jestli jednou budeme potřebovat novou školu, podíváme se na data a zjistíme to.

Problémy se dají pojmenovat snadno. 
Jenže pak musí přijít řešení. A po něm práce.
Na tu nebylo potřeba čekat do voleb.

Mandát zastupitele není čekání na funkci.
Zastupitel není židle. Je to práce.

Nápad je začátek.
Práce je zjistit, jestli jde udělat.
Odpovědnost je ho opravdu dotáhnout.

Aby bylo o VŠE postaráno.